Definice infekce

Infekcí je průnik mikroorganismu (viru, bakterie, případně parazita) do těla jeho hostitele a nepříznivé působení na něj. Skutečnost, jestli vůbec nákaza vznikne a jak závažný bude její průběh, je ovlivněna řadou faktorů. Některé z nich máme do určité míry ve vlastních rukách (například celkový stav našeho organismu, zdatnost, výživu, hygienu), většina jich však závisí na vlastnostech mikroba samotného a na tom, kolik se ho do našeho těla dostane. Zásadní roli hraje i zdatnost našeho imunitního systému – to, jak účinně (a zda vůbec) se infekci dokážeme bránit. Obranyschopnost je dána zčásti geneticky, může být ovlivněna různými chorobami, ale nechává nám i prostor pro náš vědomý zásah: na posílení a vycvičení této naší armády obránců je tu mimo jiné očkování.

Cesty nákazy

Na počátku každé infekce je vstup viru či bakterie do našeho organismu. Proč nám někdy k prevenci onemocnění stačí umytí rukou, jindy není ani nepropustný oblek dostatečnou ochranou? Důvodem jsou mimo jiné rozdíly ve formě přenosu. 

1. PŘÍMÝ PŘENOS (při úzkém kontaktu s nakaženou osobou)

K tomu dochází: 

• při doteku, líbání, nechráněném pohlavním styku – přenos infikovaných slin či krve,
• při vdechnutí kapiček slin a hlenu, které se uvolňují z dýchacích cest nemocného při kašlání, kýchání, ale i mluvení asi na vzdálenost 1 metru – tzv. kapénkový přenos,
• speciálním případem je infekce plodu od matky při těhotenství.

2. NEPŘÍMÝ PŘENOS (bez bezprostředního kontaktu s nakaženým)

Nákaza se do těla dostává:

• dýchacími cestami ze vzduchu (může se šířit ventilačními systémy),
• trávicím traktem při požití kontaminované vody či potravin – typicky je voda kontaminována stolicí nakažených, tzv. fekálně-orální přenos,
• z půdy při zraněních do našeho krevního oběhu,
• infikovanými nástroji v nemocnicích – tzv. iatrogenní přenos,
• přenosem ze zvířat, zejména bodavým hmyzem.

Inkubační doba

Tento známý termín označuje čas od průniku viru či bakterie do organismu do projevení prvních klinických příznaků. Je to doba potřebná k tomu, aby se mikroorganismus v našem těle pomnožil, dostal na správné místo a začal nepříznivě účinkovat. U různých původců nákaz je různě dlouhá, může jít o hodiny, dny, ale i léta (např. u viru HIV).

Průběh infekce

Po inkubační době zpravidla přichází počáteční fáze nespecifických příznaků (nevolnost, únava, zvýšená teplota apod.), následovaná plným rozvojem onemocnění se všemi pro něj typickými příznaky.

Podle doby trvání a intenzity průběhu dělíme infekce na:

• superakutní (fulminantní) – velmi prudce probíhající, s dramatickými příznaky,
• akutní – vznikající i (případně) odeznívající v řádu dní,
• subakutní – trvající týdny až měsíce,
• chronické – trvající roky, buď s postupným zhoršováním, či setrvávající v ustáleném stavu, mohou být i bezpříznakové.

Cesta, kterou se bude nákaza ubírat, není dána jen typem onemocnění a jeho původcem. I faktory prostředí a organismus nakaženého hrají podstatnou roli. Například virová hepatitida je v drtivé většině případů chronickou nákazou, ale může se rozvinout i fulminantní průběh onemocnění, způsobující jaterní selhání a smrt během několika dnů.