Historie a význam očkování
Očkování neboli vakcinace je jedním z hlavních preventivních opatření proti infekčním onemocněním. Ačkoliv ho dnes bereme jako samozřejmost, ještě před sto lety šlo o téměř neznámé slovo. První poznatky o principu očkování přitom pocházejí již ze starověkých civilizací.
Počátky pokusů v Číně
Již v 5. století před Kristem zaznamenal řecký historik Thúkydidés, že Athéňané, kteří přežili neštovicový mor, už podruhé stejnou nemocí neonemocněli. První dochovaná zmínka o vakcinaci však pochází až z Číny z 10. století našeho letopočtu. Primitivní forma očkování se nazývala „variolizace“ a měla chránit před vznikem pravých neštovic. Číňané hnis z puchýřků neštovic odebírali a aplikovali ho buď do podkoží, nebo častěji celý puchýřek usušili a zdraví jedinci ho poté vdechovali nosem.
Přes Turecko do Evropy
V 18. století se variolizace rozšířila do Turecka a tudy i do Anglie a dál do Evropy. V této době zde byly neštovice jednou z nejsmrtelnějších nákaz. Tato metoda imunizace způsobovala slabší formu onemocnění a vyvolala ochrannou imunitní reakci. Přes několik ojedinělých případů úmrtí se jednalo o poměrně úspěšnou metodu prevence této nákazy.
Významné letopočty v očkování
1796: zrození moderního věku očkování
Prvním očkovaným člověkem v Evropě byl osmiletý chlapec z anglického venkova, kterému tamní lékař Edward Jenner aplikoval do podkoží nejprve hnis z puchýřku kravských neštovic a poté ho záměrně infikoval neštovicemi pravými. Díky předchozímu kontaktu s kravským virem, který pro člověka není nebezpečný, zůstal chlapec před pravými neštovicemi uchráněn. Jenner předpokládal, že pokud se podá vakcína systematicky všem, bude postupně virus pravých neštovic úplně vymýcen. K tomu podle prohlášení WHO došlo v roce 1979 a od roku 1980 se proti pravým neštovicím neočkuje.
1880: vzteklina přestává být hrozbou
V roce 1880 přichází se zásadním objevem francouzský chemik a vědec – Louis Pasteur. Po děsivém zážitku z dětství, kdy viděl umírat svého souseda na vzteklinu, se rozhodl věnovat svou pozornost právě této nemoci. Po sérii pokusů se mu podařilo izolovat tak málo aktivní virus, že bylo možné ho aplikovat do těla, aniž by způsoboval onemocnění, ale přitom vyvolal imunitní reakci organismu. Tím byla otevřena úplně nová cesta možností prevence virových nákaz.
1890: úspěch v boji proti tetanu
Další důležitý objev učinil německý vědec Emil von Behring, který zavedl očkování díky tzv. antitoxinům. Tyto látky účinkují proti toxinům, tedy jedům, které produkují bakterie např. při tetanu nebo záškrtu.
20. století: očkování pro všechny
V průběhu 20. století se očkování stalo v mnoha zemích povinným. V České republice bylo v roce 1920 uzákoněné povinné očkování proti pravým neštovicím. V roce 1980 byla vakcinace ukončena. Dnes už jsou zákony mírnější a očkování je pouze doporučované. Pro udržení zdraví a zabránění navrácení některých dnes již zapomenutých nákaz je ale nezbytné v očkování pokračovat i nadále.
21. století: nové naděje v oblasti vakcinace
Ačkoli to zní neuvěřitelně, dnes se dá očkovat i proti nádorovým onemocněním. Konkrétně se jedná o rakovinu děložního čípku, která je způsobována virem ze skupiny lidských papilomavirů (tzv. HPV virus). Tento virus se často vyskytuje na kůži či na genitálu a nezpůsobuje žádné viditelné obtíže. Pokud se ale dostane do oblasti děložního čípku, může nastartovat nádorové bujení buněk. Očkování má největší smysl ještě před začátkem pohlavního života, kdy se předpokládá, že dívka s virem ještě nepřišla do kontaktu. Ani u starších žen ale neztrácí svůj smysl.